Home

Blog

Jak to všechno stíháš? Aneb akce a výkon

1 komentář Blog Novinky

Ano, uměleckých rolí mám hned několik.

Jak skládám, zpávám, hraji na akordeon, vydávám učebnice a ještě jsem dvojnásobná maminka na plný úvazek?

Upřímně, někdy mám pocit, že to nezvládám. Jak to vše stíhám? Někdy lépe, jindy hůř. Zvládla bych to bez pomoci rodiny? V žádném případě.

Je to náročné? Ano. Jsem z toho unavená tak, že jsem schopná usnout v kteroukoliv denní dobu? Ano.

Bývám rozmrzená a pochybuju o tom, jestli to všechno má nějaký hlubší smysl? Ano!

No a má to vůbec smysl se přemáhat pořád dokola? Odpověď je jasná, MÁ.

Protože …

Tvořit, skládat, zpívat, předávat radost lidem. Slyšet potlesk, vidět tváře posluchačů, které pláčou nebo se i smějí dojetím.

Porozovat své děti, které si se mnou vlastně každý den zpívají a chtějí tancovat např. po desáté za sebou na stejnou písničku, kterou si pouštíme z nového CD.

Sledovat, jak přichájejí přátelé a rodina blízká i vzdálená a jak se všichni najednou zastaví, najdou si ten !drahocenný! čas a jdou na můj koncert.

Setkávat se s neznámýni muži i ženami, kteří přišli díky doporučení v rádiu, nebo na internetu, nebo úplnou náhodou. Tito neznámí často přijdou za mnou po koncertě a gratulují mi, dávají květiny, nebo upřímná slova radosti.

Tohle všechno se nedá změřit ani zvážit.

Neznamená to, že by to nemělo hodnotu. Pro mne to má hodnotu velkou a je to jeden  z mých “hnacích motorů”.

Jsem “obchodník” s uměním. Uměním, které je jemnohmotné až fiktivní.

Dá se sice slyšet, cítit a prožít. Ale nevíte jak je težké, velké, nebo dokonce jak je hodnotné. Protože jeho hodnota je pro každého jiná. Proto je pro mne někdy težké říct si svoji cenu. Protože má cena je přímo úměrná toho, jak si dokážu vážit sama sebe. Jak si vážím času, který do koncertování dávám. Času, kdy nejsem se svými dětmi a hlídá někdo jiný. Času, kdy vydávám energii řekněme na 150 %, i když se necítím dobře. To, že dvě noci noc před koncertem vstávám 10x, protože synkovi roste zoubek, nebo má teplotu nikoho nezajímá. A na jevišti to nesmí být vidět.

Každého zajímá VÝKON.

Publikum může být milující, ale je i nekompromisní.

Nic se neodpouští. je to hra BUĎ x ANEBO.

Vše je tady a teď. Chyba nejde vzít zpět. Soustředění. Dnešmíni moderními výrazy bdělá meditace. Musíte být co nejlepší,sledovat co se právě děje a být co nejpreciznější.

Proto pro mne hraní není žádné “vrzání”, ale je to především práce. Je to umělecký VÝKON. Na který je třeba se připravit mravenčí PRACÍ.

Publikum a koncerty mne ženou vpřed. I ve chvílích únavy tu ta síla pořád je.

Po každém koncertě a noční jízdě za volantem přemýšlím, co bude dál. Refrén z písně “Jak to bude dál” není jen o Čokoládě. Má rozměr daleko hlubší podstaty. Každým okamžikem se rozhodujeme co přijde. Co bylo, už změnit nejde. Já volím akci a pohled k jasnějším zítřkům.

Už 25 let jsem svému hraní věrná. Někdy přišlápnu plyn, tak jako například poslední týdny. Jindy uberu nohu z pedálů a raději přibrzdím. Obojí je potřeba. Ale nic to nezmění na postupné kontinualitě. Na tváři, které se dívám každé ráno do očí. Na opravdovosti, kterou chci posluchačům nabízet. Na poctivosti, která se vyplácí a když chybí, je to slyšet. Na budování značky Klára Veselá, jehož zvuk si hodlám pořádně opečovávat.

 

1 comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *