Home

Píseň se neptá

Alfa a omegou umělců je autenticita. „To“ sladké něco, co se liší, od všeho ostatního a je originální. Nemusí být nutně vždy tím nejlepším, ale je „to“ něco, co si získá svou pozornost. Co nás – všechny pozorovatele, fanoušky a příznivce zaujme. Něco, co nás osloví. Ale múzy dokážou být vrtkavé a nechají na sebe dlouho čekat. Někdy se ta doba zdá být nekonečná a skličující. Nekonečná pro někoho, komu nápady „běžně“ chodí. Ale tzv. „flow“ ten pomyslný let, nebo řekněme úlet. Jednak netrvá věčně a jednak není nekonečné. Všechno na světě má svůj počátek, vzestup a pád. A tak se to opakuje pořád a pořád dokola. Jakékoliv vychýlení z osy, kdy je umělec nedostatečně svobodným a snaží se „zaškatulkovat“ jsou tvrdě potrestány tím, že múzy mlčí. Všechny písně a všechna hudba je zasvěcena lásce. Lásce k Bohu, tak tomu bylo v minulosti a míra pokory a „služby Bohu“ byla něčím, co umělce naplňovalo a dodávalo jim sílu k další nekončící práci za „poselstvím“ hudby. Nebo lásce k někomu, nebo něčemu. Obvyklým tématem je láska k tomu, koho nemůžeme mít. Koho jsme již ztratili, nebo co jsme nestihli nebo neprožili.

Ať tak či tak, úkolem umělce je být autentický. Nenechat si do svého díla „kecat“, těmi, kteří tomu rádoby rozumí. Umělci boří vkus a historické žánry. Nemají se zajímat o to, zda „jdou s dobou“. Vůbec ne. Mají tvořit. Co nejvíce čistě a ze srdce. A to je vždycky poznat. Žádný algoritmus to nedokáže vypočítat. Nevěřím tomu, že dokonalost může nahradit autenticitu. Že dokonalost může zastínit člověka a jeho prožitek a požitek.

Dnešní doba je plná her. Her na ego, na dokonalost, na vše znalectví. Jak často každodenně bojujeme s naučenými představami o tom, jak bychom se měli chovat jako dospělí, rodiče, zaměstnanci, lidé. Jak často se chováme jako „ochočení“ bez názoru a podřizujeme se svým šéfům, kteří mají „vize“ a pravděpodobně oni vědí, co je dobré a co ne. Jak často se bojíme říct, ne. Nezlob se, tohle dělat nebudu, protože mám jiný názor.

V odevzdání se „vyššího dobra“ vidím jednu z velkých nebezpečí, které na nás jako na společnost číhají. Jsme tak přehlcení a zahlcení prací a každodenními úkony, že ztrácíme sami sebe. Na nás není čas. Není čas na nic. Přitom je času pořád stejně. Je snadné spadnout do „krysího závodu“ nestíhání a je to snad i přirozené. Ale o to důležitější je se zastavit. A pokud to cítím, že to potřebuji, tak musím vystoupit z proudu.

Může to udělat každý, ale každému se nechce. Protože je to výstup z komfortní zóny. Všichni chceme být v „pohodě“ a happy a ve svém okruhu kolegů, ale je to opravdu tak? Jedna z mých vlastností je pozorování. Projděte se městem a jen se dívejte. Vidíte spokojené tváře? Já ne. Změna je ale na každém z nás a „probudit“ se můžeme jen sami za sebe. Malý krůček za krůčkem.

Nepřestávám věřit. Fandím všem umělcům, kteří jsou s tím, co umí a co jim z nebes „chodí“ a prezentují světu dál. Doba není snadná pro nikoho. Ale nezapomínejme na slovo „art“. Není to kalkul, není to krása. Není to kšeft. Je to něco, co nás má obohatit a posunout. Bez předsudků a bez škatulek.