Během několika týdnů vyjde moje další deska Hladina. Její tóny mi hrají v hlavě každý den, ale právě v tento čas před rokem bylo všechno jinak.

Pocit obrovský bolesti, telefon na záchranku, převoz do nemocnice (autem), pacientka dne číslo 1, operace: ihned.
Trvalo to jen pár hodin, kdy mi bylo divně a najednou jsem za ranního rozbřesku uháněla na nemocničním lůžku s napíchnutou kapačkou a ovázanými lýtky “ na sál“. První operace v mým životě.

Nečekala jsem to.
Nikdo to nečekal.
Nebyla to ani taková tragédie, i když celý rok jsem se pak pomalinku prohrabávala svými bolístkami.
Nehodlám rozebírat svůj zdravotní stav a fňukat. Jsem OK, hlavně žádný strach!

Jen sledují extrémní situaci posledních týdnů a vzpomínám na to, že extrémní situace přináší vždy NĚCO.

Nejsem si jistá, co se stane teď, ale chci vám říct, co přinesla situace „na dně“ mně.

Hodně lidí je teď v ohrožení zdravotním, nebo ekonomickém. Jejich podnikání a příjmy jsou nejisté. Cítí se třeba osamocení doma (v té karanténě) a nevidí „světlo“ na konci tunelu. Domeček se hroutí, ideály mizí. Složenky nečekají. Stres a hlavně strach.
Život přináší rány a někdy jsou hodně tvrdý.  Nevím proč někomu míň a někomu víc. Tak to je.

Jisté je jedno, že jednou všechno skončí. I v krizi a možná právě v ní je třeba si připomenout, že nejsme nesmrtelní a ani vakcína to nedokáže zastavit.

A já jsem přesvědčená že je to přesně ten okamžik vteřiny – cvak a konec.
Tak jak jsem byla součástí zrození svých dvou synů, bylo to ve vteřině.
Vždy jsem byla bdělá a čekala na „tu“ chvíli. Samozřejmě to nebylo jen tak a bez utrpení, ale v ten okamžik všechno skončilo. Prostě teď.

Jsem ráda, že nevím, kdy bude moje teď. A ani bych to vědět nechtěla. Spíš se snažím soustředit na ty miliony teď, který můžu prožít a nebloudit svoji myslí moc vzadu, nebo vpředu.

Něco jsem si ale uvědomila.

Když jsem dnes editovala fotky k novému CD, vzpomněla jsem si na tu nemocniční postel a bavlněnou košili s modrými kvítky, pach desinfekce, kávy a neustálý dramatický tikot hodin na chodbě.
Měla jsem štěstí. Pro mě to byl to jen zdvižený prst. A já ležela a přemýšlela co si mám asi tak uvědomit… tak třeba:
Že tady chci ještě být.
Že si ten život fakt chci užít.
Že chci tvořit.
Že chci vidět svoje syny vyrůstat.

A že chci i zestárnout, protože věřím, že chytnu s věkem i trochu rozumu…  a spoustu dalších že…

Jaká jsou ta Vaše že?

Během 13 měsíců vydávám 2 desku, a to neplánovaně. Ano. Jsem naprosto nelogická, intuitivní a paličatá ženská.
A nevysvětlím nikomu, jak to dělám. Prostě dělám.

Složila jsem mnoho písní a fakt nejsou vycucaný z prstu. Je to práce, kterou miluju.
Žiju úplně normální život a přece si plním své sny.
Já se pro to totiž ROZHODLA.

Nevím, zda můj sen bude vždy moje živobytí. Ale to není podstatné.  Podstatné je, že ho mám. Je to nekončící motor. A ten můžeme mít všichni. Každý ten svůj.
Umím hrát a zpívat a to je vše, co mohu dnes přinést a otisknout se tak do vašich srdcí. Nemusím vás ani vidět a slyšet, ale i tak jsem s Vámi.

Proto jsem se ROZHODLA, že se Hladina narodí v květnu, právě v tento čas jisté nejistoty.

Pro co jste se rozhodli vy?

Obrázky pro srovnání výsledků mého rozhodnutí.

2019 březen                                                          2020 duben