Že jsou soutěže jsou „pro koně“ říkával prý i skladatel Béla Bartók. Tento článke jsem napsala s Vítem Rokytou,který je tvůrce kurzů Hudební jazyk, a já mu děkuji za jeho přímočarost, která mi pomohla si tuto tématiku srovnat.
“V Brně na kurzu improvizace jsem potkal Kláru. 🎶 Těšila se na hraní, byla hudbě od začátku otevřená. 🪗 Postupně se zjistilo, že je zapálená písničkářka a sype jednu píseň za druhou. 🎤 V životě by mne nenapadlo, co vše tomu předcházelo a že to taky mohlo být úplně jinak. 😱 Tohle je její pravdivý příběh. 📖 A ona opravdu není žádná chudinka! Kdo z Vás se v tom taky najde? 🎼🫶🏻”….
Soutěže a moje osobní zkušenost. Článek z roku 2018 doplněn o současnost.
Na soutěže a přehlídky sborů i jednotlivců jsem začala jezdit u nás i v zahraničí asi kolem osmi let (rok 1995). Přišlo mi to normální a brala jsem to jako úžasnou zábavu.🎉 Několik let to tak opravdu bylo.😁 Díky soutěžím jsem se naučila veřejně vystupovat, nebát se být sama na pódiu, naučila jsem se základy společenského chování a našla si kamarády. Sólově byly soutěže trochu nuda, ale jako jedna z padesáti členného dětského sboru jsem dostala „do světa“ už jako malá holka.
Díky soutěžním festivalům jsem od roku 1998 navštívila Slovinsko, projeli jsme autobusem celou Evropu, Švédsko, Dánsko, Irsko. Měli jsme možnost podívat se, jak žijí rodiny v daných zemích a snažili jsme se komunikovat lámanou angličtinou s ostatními dětmi z jiných sborů. Vrcholem pěveckých festivalů byl výlet do Kanady v roce 2000. Zde jsem zpívala na zimním stadionu ve Vancouveru s dalšími 2000 dětmi z celého světa. Cvičili jsme společné skladby. Bylo to ohromující. Spřátelila jsem se tu s Oxanou z Beninu, dostala 🥁, který bylo neuvěřitelné proclít zpět do ČR🫣, viděla jsem opravdickou ponorku, kosatku a letěla jedenáct hodin v letadle. Na tohle se nedá zapomenout. Díky soutěžím jsem dospěla, možná až moc brzy.
V pubertě se to zlomilo. Byla jsem sama sebou i svými učiteli tlačena k velkému výkonu.🤔 A byla jsem v obrovském stresu, že neprojdu kvalifikací. Což vedlo logicky k zdravotním problémům.🤕 Hlavně se zády a krční páteří, také se šlachami na rukou, a to vše kolem šestnácti let.
Ale to už nebyla hudba. Nastal tělocvik. 💪 Akorát s akordeonem místo bruslí. Hodnocení technické náročnosti, provedení a uměleckého dojmu, jako v krasobruslení.
Soutěží jsem prošla hodně.
Z určitého hlediska člověka motivují k ještě lepším výkonům,🚀 mohou člověka inspirovat tím, jak dobří a lepší jsou ostatní. Vy se tak můžete snažit být také lepší a „zvednout se“, inspirovat se a motivovat se k tomu „máknout na sobě“ a posunout se na další úroveň.
🌀 Soutěže jsou sportovní disciplína!
Jde o zápas.
Spolusoutěžící nejsou kamarádi, ale soupeři. Nejedná se o hudbu jako takovou!
Ale v dnešním systému vzdělávání je celé vzdělání soutěž. Vše se měří, píšeme jedničky a chceme zaměřit reálné výsledky.
Děti soutěží o cukrátka, jedničky, diplomy, chtějí být první. Je to pro ně přirozené. Systém vzdělání nás od mateřské školky podporuje v tom soutěžit, nikoliv nebo ne tolik spolupracovat. Dokonce jsou udělovány ceny jako: učitel roku a podobně.
Stinná strana soutěží je ale opravdu veliká černá díra. A já tu stinnou tvář, která dokáže člověka úplně zlomit, znám moc dobře.
Dnes říkám na workshopech, že jsem se stala naprosto odstrašujícím příkladem studenta konzervatoře. A dala jsem si sama sobě za předsevzetí, aby se má situace už neopakovala.
Soutěž nutí člověka k velmi přísnému srovnávání na milimetry, mikrosekundy, nejjemnější detaily.
📌Nutí člověka o sobě pochybovat.🤔
📌Udržují člověka v často nepřiměřenému stresu.
Vnímání hudby jako soutěžní disciplíny mi přineslo velké zklamání a utrpení.
Vždycky totiž musí někdo vyhrát ⬆️ a někdo prohrát. ⬇️
Na naše poměry jsem byla vždy v kvalifikaci. Ale ti ze zahraničí byli vždy o dvě koňské hlavy dál, než já. Ano, také jsem úplně přesně vnímala ty dostihové koně, stejně jako B. Bartók. Prohra byla na všech úrovních. Od volby nástroje, až po výběr moderního repertoáru. Když jsem byla v Itálii na kurzech, byla jsem sice vítězkou soutěží u nás.
Ale zjistila jsem, že vše co jsem se do té doby naučila bylo zaprvé tzv. „sto let za opicemi“ 🐒 a za druhé úplně k ničemu.
Nebyla jsem schopna zahrát sama za sebe nic. Bála jsem se, že udělám chybu a bude to trapné.
Bylo mi dvacet a končila jsem školu. Zjistila jsem, že jsem zase na začátku. Tou dobou jsem se na soutěže vykašlala. Prostě jsem odmítla jet. Vzepřela se a odmítla cvičit dané skladby.🤷♀️ Byla jsem jediná studentka, která si dovolila být takto „oprsklá“ a neposlechla. Mého profesora málem „trefil šlak“.🤕 Pak jsem od něj odešla úplně.
Ale já jsem za to šťastná.💙 Kdybych tehdy neodešla, pravděpodobně by ze mě byl „mrzák“ na obě ruce. Tehdy mi dělalo problém udržet propisku v pravé ruce a psát, nebo udržet skleničku s čajem. Na ostatní jsem prostě neměla a cesta „na sílu“ cestou nebyla. 🤷♀️ Ani už si nevzpomínám, proč jsem pořád chtěla být první. A nechala celou situaci zajít tak daleko, protože tady už šlo o moje zdraví.
Soutěže mě naučili:
Říct své velké první NE v mém životě!💪 Postavit se sama za sebe!⭐
Důvěřovat si bez ohledu na úspěch!🙏 Postavit se někomu, kdo mě vedl, učil, koho jsem byla zvyklá dennodenně poslouchat a komu jsem důvěřovala. Nebylo to lehké, ale bylo to jediné SPRÁVNÉ rozhodnutí!🎉
Můj „neúspěch“ na poli soutěží měl velký smysl, který jsem tehdy netušila. Chvíli jsem si dala pauzu, začala se školit v „normálním zaměstnání“ a pak se to stalo.
✴️✴️✴️ Začala jsem psát vlastní texty.
Pak jsem začala skládat písničky a nakonec jsem začala zpívat. 🎶 Po více jak dvaceti letech jsem spojila dvě mé velké životní lásky. Lásky, od kterých mě ostatní odehnali.
Ano, vrátila jsem se od soutěží k HUDBĚ jako takové a k radosti z ní. 🥳
Akordeonisté mně od malička odháněli od zpěvu a naopak. Já si ale už v šesti letech jsem věděla, že chci hrát a zpívat. Proto jsem začala na akordeon hrát. Abych se dokázala doprovodit, když zpívám.💃 Měla jsem svoji intuici. Nepřemýšlela jsem proč, nebo jak dobrá budu. Prostě jsem to dělala a moc mě to bavilo. Naštěstí jsem si vzpomněla. 🤩
Můj dnešní podhled na soutěže:
K soutěžím přistupuji s velkou rezervou, opatrností a rozhodně nejsou mým životním a pedagogickým smyslem.🤷♀️ Dokáží povznést, ale také potopit. Jsou jak lízátko, ten dobrý pocit a sladká chuť je za chvilku pryč.
K světu soutěží jsem se vrátila až ve svých 35 letech jako učitelka a porotkyně. Dostala jsem nabídku sednout si z druhé strany, jako zástupce za ČR. Nikoliv proto, že jsem kdysi soutěžila, ale proto, že aktivně hraju a skládám výukové skladby pro děti. Aktuálně se mi do soutěží nechce z žádné stránky. Možná tím budu mít problémy v práci. Možné mě kolegové odsoudí. A možná je čas říct svůj názor a poukázat na to, že je někdy spolupráce daleko efektivnější než souboj.
Svět soutěží se od 90. let minulého století změnil, a to velmi! 🙏ČR je na předních místech soutěží v oblasti sólové i komorní hry. Výuka se opravdu posunula a je zde spoustu skvělých pedagogů-muzikantů, kterým jde o další generaci. Sami pedagogové s dětmi hrají, iniciují a pořádají sami festivaly, workshopy a koncerty. Ano, součástí je i hodnocení. Ale ceny se udělují čím dál častěji v rámci pásem – zlaté, stříbrné a bronzové. Není zde hlavní důvod a smysl být první. Každý dostává cenu a smyslem je hrát, 🎶 podpořit se, učit se od sebe a inspirovat se.⭐ Ale pořád je tam ten boj.
Inspirace je pro mne motor jako pro pedagoga na ZUŠ. Ráda se inspiruji u svých kolegů a zajímám se o jejich zkušenosti a názory. V loňském roce jsem zjistila, že soutěže mohou být motorem i pro mé žáky. Nevěřila jsem tomu a doslova mi řekli: „je to dobrej vibe..“. ✴️ Soutěže jsou ale jen pro ty hráče, kteří sami chtějí! A prožívají radost při hraní jako takovém. 🎉 Takových děti je ale naprosté minimum a je třeba být citlivý k tomu na kom a komu člověk „páchá dobro“.
Myslím, že problémem soutěží je přístup, který k nim máme a hodnota, kterou jim dáváme. Párkrát jsem s žáky na soutěžích byla: měli jsme nacpané auto harmonikami, hráli karty, ochutnávali navzájem svačiny a chichotali se večer na pokoji. To není souboj. To je zážitek.
Letos soutěžit nebudu ani já ani se svými žáky.