Home

Ryba smrdí od hlavy

Malé zamyšlení cestou vlakem.

Symbol nekonečna, kruhu, číslice nula se blíží. Blížím se i věku, kdy se moje babička stala díky mému příchodu na svět babičkou. No, vůbec si nepřipadám tak, že bych měla jít do důchodu. Aneb důchod je dalších 30 let v nedohlednu. Doba se změnila, těch dvacet let uteklo neuvěřitelně rychle.

Na škole jsem očekávala kariéru koncertní umělkyně, která má každý večer pugét čerstvých řezaných květin na nočním stolku, divácké „stand up ovation“ alespoň jednou v týdnu, orchestr za zády a „špíly“ minimálně na úrovni slavné Carnegie Hall.

Jak jsem byla naivní. Plná ideálů a hlavy v oblacích.

Ruce a záda mi začaly odcházet při zvýšeném opotřebování už ve dvaceti a dávno už nechci hrát přes bolest. Přestalo mě bavit pomyslné „mlácení hlavou“ proti zdi ani procházení dveřmi, které jsou zavřené. Už mě taky neláká neustále balit celý domácí cirkus – dvě děti, manžela a psa – do batůžku a jezdit po nocích a hotelech naší krásné země. Už nechci platit tím nejcennějším, vlastním zdravím.

Vyrůstala jsem v iluzi. Zakonzervovaná a dobře uzavřená v konzervě zvané konzervatoř, kde se realita všedního dne úplně ztratila. Od těch dob se to, jak vnímám údajnou virtuozitu, roli koncertního umělce a profesionálního hudebníka, přetočilo o sto procent. Byla to doba cizích přesvědčení, ale i lží, které mi moji učitelé „mlátili“ dennodenně do hlavy. Nikdo nás nebil, ale taky to dokázalo ublížit.

Později jsem začala podnikat a stala se matkou. Období 30+ bylo celé v režimu prudký vzestup a prudký pád. Asi nejvíc jsem toho vytvořila, nejvíc natočila, vydala a publikovala. Udělala jsem nejlepší písně a zažila nejlepší koncerty. Taky jsem si dala nejvíc „na hubu“ a zažila jako neustále nevyspalá máma největší únavu v životě. Dnes se snažím už ty hrany tolik nebrousit.

Díky některým úspěšným projektům, ale především díky těm neúspěšným, jsem se hodně naučila.

Naučila jsem se především to, kdo je kámoš a kdo si na něj jen hraje. Poznala jsem, kdo má nejdřív nataženou ruku a pak až srdce. Zjistila jsem, že komu podáš prst, ten ti sežere celou ruku. A že je vždy někdo připravený za tvými zády, který vyčká, až někdo odvede společnou práci (ty), a jde se moc rád uklonit místo tebe.

Kdo nic nedělá, nic nezkazí. A taky se má líp, protože se moc nenadře. Ale je to nuda. Nuda je nejhorší!

Přestává mi dávat smysl dělat něco, co mě nebaví, nebo co musím. A když to neposlechnu, tak to taky pocítím.

Ve čtvrtém desetiletí se vracím domů. Objevuji své kořeny, lásku k místu, kde bydlím, k lidem a ke komunitě. K místům, od kterých jsem měla pocit, že je třeba se vzdálit a poznat svět, tak přesně sem se vracím. I v hudbě, když si poslechnu Janáčka, v nápěvcích a řeči – tam je to „doma“. Potřebuji společenství blízkých lidí, kteří si nehrají na rodinu, ale rodinou jsou. Mám nepochopení pro lidi, kteří se plíží až pod kůži a manipulují ostatními do svých pohnutých nápadů založených na rozdávání moci a kontrole nad podřízenými.

V hudbě jsem zažila pocity euforie, kdy vzletíš na jevišti až ke hvězdám. Pořád přicházejí chvíle, kdy mě začne svrbět ruka, aby mohly vzniknout nové tóny, slova, písně a melodie. Ale nejčastěji mám největší radost z úplných blbostí.

Potřebuji klid na to si o všem sama v klidu popřemýšlet. Pořád věřím v mladé lidi – i když mi ukazují, jak stárnu, baví mě jejich ulítlé nápady a vize.

Vždycky tu budu pro srandu, hudbu, vize a pro radost. Vždycky tu budu pro děti. Vždycky ocením autenticitu a vlastní názor.

Kultura je dnes téměř sprostým slovem, aneb „ryba smrdí od hlavy“, jak říká babička. No a ta má nakonec stejně vždycky pravdu.

Takže tvorba jede dál, ale bez kamer a reproduktorů. Pěkně vklidu, protože věřím, že to sprosté slovo – kultura – se zvedne, ale bude to trvat.