Vkládám do éteru malý fotoreport momentek z nahrávání nové desky.

Desky, která se dlouho odkládala z různých důvodů. Společně s Luciano Mayacim jsme si řekli, že není lepší čas, než právě teď. Aneb není lepší rehabilitace, než v nahrávacím studiu.

Před několika týdny jsem ležela v nemocnici na kapačkách s rozřezaným břichem. Zahrát si na akordeon bylo opravdu hlubokým povzdechem. Já si ale zase až na té hranici „na krev“ úplně jasně uvědomila, o co tady jde. Psaní not pro děti mne těší. Jsem ráda, můžu předat dál své nápady, popostrčit nové a mladé akordeonisty, pomoci jim věřit sami v sebe. Ale jde tu o něco ještě důležitějšího.

Jde o to hrát a zpívat za všech okolností. Jde o to vydržet, i když se všechno bortí. Začít znovu a znovu, i když člověk už má pocit, že nezvedne ruku, neopře dech a nezazpívá ani „hoří“. To všechno jsem si teď odžila a to všechno jsem do těchto nahrávek vložila.

A taky to, že když zavřete oči, necháte ruce hrát, písně zpívat a jen posloucháte to, co se vlastně děje, …  tak to je pocit opravdovýho štěstí a „malýho nebe na zemi“.

Já chtěla být zpěvačkou už v šesti letech. Zatím na tom pracuji pouhých 25 let, ale poprvé mám pocit, že se k tomu malými krůčky přibližuji. Dokonce jsem zažila mé poprvé za mikrofonem (bez akordeonu). Nádhera.

Aneb „ do it“. Bez výmluv a teď. Zajím je jedno jisté. O emoce nebude nouze. Pokud byla deska Hrát a zpívat (2017) až „do naha“, tak tato deska bude až „na kost“.

Vřelé poděkování Luciano Mayaci a Jakub Šimáně za naprosto profesionální práci, výbornou náladu a opravdu spoustu nádherných hudebních okamžiků, které prostě nejdou popsat a musíte si je poslechnout … již brzy.