Nedávno jsem si potrvdila již pro mne známé, ale maliko zapomenuté. A tím je jak potřeba jsou někdy tři PPP. Ať už jsi pančelka, herec, důchodce, muž či žena.

PPP jsou: papuče, pyžamo a postel. (U některých ještě brejle.)

Rázem zmizí důležitost, jestli mi stojí před barákem auto. A také jestli je v něm dost benzínu. (Obzvlášť já mám obvykle problém s tankováním, protože smrdí a je to prostě chlapská práce, že. 🙂 Dál je jedno, co si obleču do práce. Nemám zájem co budu jíst, protože nic necítím a cokoliv kromě broskvovýho kompotu chutná, jako podrážka.

No a co ty chudinky děti budou dělat? Kdo jim nakoupí, navaří, udělá s nimi úkoly? Budou si muset poradit.A tak si radíme zase už pár dní u nás doma, protože jsem opět odpadla. Jak se říká nejhorší je rýmečka. A když zkombinuje s něčím hodně fuj, pomůže jen penicilin. A to jsem nebyla ráda, protože já přece radši čajík s medem a grepový kapičky. Vrcholem několika posledních dní bylo dojití, pardon „došourání se“ do kuchyně tempem pomalejším, než moje babi a uvaření si toho čaje – s medem. (Kafe taky s medem, o tom už mám písničku :), ale když jsem nemocinkaná, nepiju kafe a nemůžu hrát.)

Nejhezčí jsou dopoledne, kdy se probouzí sluneční paprsky, které mi krásně prosvětlují celou ložnici.
Je to úžasná energie, radost, světlo, no nádhera. Jinak obvykle, ráno člověk vyběhne z postele a nemá čas si tu krásu užít, škoda..

Říkám si a přemítám, jak je to možný? Zase jsem to nechala jít tak daleko, že jsem odpadla!?
No jo, změna práce, noví kolegové, místo, móc nových studentů a dětí kolem mne. Možná až moc na jednu Kláru. Myslela jsem si, jak to bude snadný, jsem velká holka, tak začnu znovu. Jen na dvě dopoledne si odučím několik hodin hudební výchovy. Jo, jo a nebude to málo? Jsem přece dospělá a tohle je spíš pro studentky. Děti moc dobře, obzvláště hoši, znají sílu „stádovitého chování“ a síly, kterou mají v kolektivu. Také se každý „vtipálek“ musel hned předvést už první hodinu. Zkuste si zahrát hru: kdo první zcela „omylem“ zkusí podpoknout „úplně náhodou“ paní učitelce nohy? No jo, mají je dlouhý, já vím… Nebo co všechno je možné během hodiny upustit na zem? Případně, jak skvěle umí třískat židle o lavici, samy o sebe, nebo jen tím, že s nimi švihnu o zem?

Září je vždycky nátlakové. Pro rodiče i pro děti. Zase to rozjet ten dlouhý vlak, co trvá 10 měsíců září – červen, to není jen tak. Uděla plány, rozvrhy, domluvit se se všemi rodiči, že se nenaklonuji ani nerozčtvrtím. A ano, je škoda, že má kočička zrovna balet, ale já jindy nemůžu. Následující každá z hodin byla pro mě šťavnatou koupelí ve svém potu, ať v individuálech, nebo skupině. A když jsem si myslela a měla pocit něčeho čím je „spolupráce, nebo respekt“, tak jsem odpadla.

A co cit? Někam se ztratil.

Vidím, slyším a hlavně cítím. Ale tentoktát se všechno hrnulo, jako lavina. Přitom v individuální výuce vždy stavím na přátelských a osobních vztazích a pracuji s lidmi a rodinami, na kterých mi osobně záleží. Nejde to ani jinak. Jste totiž „face to face“ jeden na jednoho. Poznám všechno. Od pětky z matematiky, až po osobnější věci. Ale už dávno není v mém zájmu zvedat prstíčky každému dítěti, které leze po čtyřech a štěká jako pes. Místo toho aby si třeba chlapec sedl a byl ochoten alespoň 10 minut hrát. Nechci si házet balónkem a bouchat plastovou tyčinkou, místo toho abychom normálně dělali to, co se na hodinách dělat má. A tím je v hodinách hudby hraní, jako takové. Hraní. Vezmu nástroj a zkouším to. Ne, že o tom vypíšu elaborát. Jasně, můžeme vybarvovat obrázky o písničkách, proč také ne, počítat šaliny a kopat si balónem, ale „jádro pudla“ uniká. Děti jsou roztěkané, naprosto nesoustředěné, plné zkratek, které jim někdo napíše do papíru, ale stejně to nic nevyřeší.

Škatulky

Tak škatulky, ty mi nikdy nešly. Vždycky mi někde kousek visí, ruka, noha, nebo ten pocit, že jsem za „magora“. To mám pořád. A děti mi často říkají, že jsem taková ….ehm… jiná. No jo. Ale chybí mi v tom velkém kolosu jedna důležitá věc. Něco, co je trošku až za známkami a výkonem a které bych si přála zažívat víc než ten „úspěch“ a tím je cit.
Jen samé jedničky a testy, úkoly, výkon. Ježí se mi chlupy na rukou. Mašinerie jede. Musíš známkovat, naplnit 45 minut úpně vším. Jak jen chybí spolupráce a respekt. Děti nepotřebují umět další dovednost. Ony si chtějí hrát, ne se nechat známkovat. A dneska na to není čas. Taky chtějí maminku, a to i ještě ve 2. třídě. A dnešní systém není nastaven tak, aby si maminka mohla jen tak hrát. Maminky totiž chodí do práce. A opravdu musí, i když by třeba byly raději doma. Stejně jako já, protože matematika rodinného rozpočtu nevychází a už není co krájet. Tak si hrajeme, jak jen to jde a jak jen to umíme. Já i další mamky.

Děti jsou jiné. A české školství sakra zaspalo.
Systém mi nevyhovuje a ustlal na „růžích“ těm, kterým se nechce „víc“. Prý se to změní, těším se. Ti, kteří mají odhodlání a touhu kreativity, většinou mají pocit házení „hrachu o zeď“ a odchází do soukromého sektoru, nebo vyhoří. Já to vydržela 18 let a vyhořela vloni asi tak v listopadu. Doslova mi vyhořela celá třída, samozřejmě v čele se mnou. Už jsem dál nemohla snášet otrávené obličeje „donucených“ dětí, které se mají kreativně obohacovat, protože doma se „to řeklo“. Je to nesmysl a donucení a hra něco za něco úplně selhává. Pokud tam není radost a něco je „za trest“, nemůže spolupráce fungovat, i kdyby se Veselá postavila na pravý ucho. Možná mi spíš došla trpelivost, ale prý se tomu tak dnes říká.

Tak se učím to dělat jinak.
Učím se v novém systému, otervírají se mi nové možnosti, úplně jiný svět. Je to náročný. Přehazuji si teď ten pocit, protože už to dřina nebude a spíš se zaměřím na své flow. A osobní kouzlo, které umím „nějak“ záhadně šířit dál. Protože jak řekl Vojta Dyk: „Dávejte bacha na to, co si přejete, protože ono se Vám to pak stane.“ A já vím, že přesně tak to je a že tohle umím. Přát si.

Mlaďoši jsou oříšek

Vážím si všech, kteří se jakkoliv snaží pracovat s mladou generací. Jsem vděčná za to, že jsem, kde jsem. Hledám klíč a zkusím najít ten pravý a odemknout cestu k porozumění.

Není snadný vystoupit z komforní zóny, není snadný začínat znovu. Není snadný se pořád zvedat, když se něco nepovede. A mám pocit, že vloni se mi toho nepovedlo dost. Ale jinak to nejde. Jdu sbírat sílu a hledat svá „proč“. Protože když máš proč, tak víš, co dělat. A já miluju zažehnout plamen. A protože zažehnout může pouze ten, který sám hoří, tak teď je čas posílit se a být pevná ve všech svých rolích. Je jich docela dost a herectví, to mi nikdy nešlo. A hlavně nezapomenout na sebe a dát se zase trochu nahoru.

Nejdůležitější věc je? Jak říká můj masér: „Nádech a výdech, Klárko“.