Dámy a pánové, ano, zpěv je přirozená věc. Tradá…

Říkám to už nevím jak dlouho, asi od té doby co sama učím. A to je asi 18 let. Stále a stále dokola lidé kolem mne opakují: Jéžíš, to já neumím. Nebo: já neumím zpívat, já se bojím, nemám hudební sluch, rytmus a bla bla bla. A vidím na nich a cítím, že by chtěli. Chtěli by to zkusit. No jo, ale radši ne. Radši neudělám chybu. Jé, mohlo by to být vedle a zaznít tón pod tónem. To je fakt katastrofa. 🙂 Ach ty kroky z komfortní zóny, že?

A neučíme tak náhodou naše děti, nebo nová RVP k tomu jdou, že chybovat je správné? Že je to proces vývoje? Že se tak dostáváme dál a učíme se nové věci a bez chyb to ehm nelze?

Jednodušší je se „schovat“ za své špatné vzpomínky a nezkusit nic. Tím se totiž nedá nic zkazit. Jo, asi Vám někdy někdo řekl, něco nepěkného. Třeba: Ježíš, nech toho. Zpíváš falešně. Nebo nevím, nelíbilo se to rodičům, protože jste doma křičeli jako paviáni a hlučili. Já dělám doma „bordel“ pořád. Nebojte,  i sousedi si dřív nebo později zvyklnou. 🙂

Každý máme svou minulost. Je čas se na starý bebíčka vybodnout a nechat je za hlavou. Minulost je minulost.

Zpěv je normální a přirozený projev člověka.

Za tím si stojím jako kantor, za tím si stojím jako máma. Děti ve školkách a doma zpívají obvykle úplně přirozeně a téměř samy od sebe. Při zpěvu a tleskání nebo dupání se básničky, i jakékoliv jiné učivo, pamatují mnohem Lépe. A nejde zde o to, jestli je to falešně. Navíc ve školkách děti obvykle zpívají čistě.

Když se učíte hrát na klávesy, klavír, akordeon, nebo nástroj kde se nefouká do nástroje, což je v podstatě také zpěv, tak si zase musíte – měly byste – si zpívat. Ono to pak totiž všechno jde ruku v ruce a dává smysl. Je to přirozené.

Takže zapomeňte, prosím, na to, že nemáme hlas, nebo neumíte zpívat. Je to blbost. Každý má nějakou barvu hlasu, ta je daná a téměř neměnná. Každý má nějaký hlasový rozsah. To se dá ovlivnit, dá se roztahovat víc nebo míň. Ale je na mentorovi, aby vás vedl postupně krok za krokem.

Zpěv otevírá naše emoce, toho se lidi bojí. Třepotání hlasu – to je strach. Nezvládnutá emoce strachu. Při zpěvu je třeba hluboce dýchat – to lidé také obvykle nedělají. Jen jogíni. Přitom co je přirozenějšího na světě, než vlastní dech?

Zpěv je cesta sám k sobě. Otevírá rány  i emoce, které jsou jakoby negativní. Ale můžou odejít a vyzpívat se ven. No a pak přijde? Ano, radost, skvělý pocit. Energie, která vás naplní. Takové to příjemné chvějí.

Zpěv je vaše síla, vaše energie, práce sám na sobě.

Všechno se ve zpěvu projeví. Bohužel. Není kam se schovat. Z toho vyplívá, že je třeba odvaha.

Kdo je odvážný a nebojí se – především sám sebe – může a umí zpívat. Howhg.