Myslím, že smrt a zrození mají k sobě sakra blízko.

Nedávno jsem byla na přednášce Veroniky Hurdové, která bloguje pod pseudonymem Krkavčí matka. Její knížky jsou skvělé a inspirující. Prostě boží! Beseda se jmenovala Vraťme smrt zpátky do života. Pro mne osobně byla velmi inspirující. Co mne překvapilo bylo, že tam byla opravdu spousta těhotných žen a maminek s opravdu malými dětmi. Říkala jsem si, proč?

V posledních 3 měsících se mne dotklo obojí. Z druhého porodu jsem měla větší strach, než poprvé. Tehdy jsem se raději nezajímala, jak to v porodnících chodí, co si můžu dovolit, jak to celé probíhá, jak vypadá čerstvě narozené miminko atd. Tak nějak jsem si říkala, že to zvládlo tolik žen přede mnou, že já taky. Ale. Byly věci, které se mi poprvé nelíbily a myslela jsem si, že si to můžu více „užít“. Ne, jen odtrpět, jak se to mladým maminkám říká. Vlastně mi nikdo neřekl, že porod může být silný a neskutečně krásný zážitek. Orgasmus, nebo něco podobného, jsem tedy necítila. Ha, ha. Bolelo to jako čert. Kontrakce byly v poslední fázi silné tak, že jsem byla ráda, že zvládnu dýchat. Ale ta síla byla v něčem jiném. Podruhé jsem si dokázala užít tu situaci, proces zrození v celé své kráse. Přesně jsem cítila, jak se miminko posunuje každým stahem ven, a tak jsem to prodýchávala.

A pak cvak. Jaroušek byl na světě.

Byl prostě dokonalý. Silný. Sebevědomý, jestli to lze o novorozeněti říct. Hned se přisál k prsu a tak nějak jsem věděla, že sám nejlépe ví, co dělá. Těžko popsatelné. Krásné. U porodu manžel nebyl, protože při hlídání staršího synka „nestihl“ dojet. Sama jsem si totiž myslela, že to bude ještě několik hodin a pak to bylo šup šup.

Na porodní sál jsem došla sama. S úsměvem, a to se mně porodní asistentka ptala: „Copak takhle se chodí rodit paní Veselá?“ A já říkám: „No jasně, vždyť jsem přece Veselá!“

Pomohli mi vědomé afirmace, které jsem si před porodem četla. Už týdny před tím jsem si představovala, jak vše postupuje tak, jak má. Jak je miminko v pořádku, jak „to“ jde hladce. Četla jsem si je ještě během prvních kontrakcí napsané na mandale, kterou jsem si vybarvila z druhé strany. To zaujalo porodní asistentky, které zrovna střídaly službu. Nakonec se mnou rodily obě. Dokonce ukázaly ty „hezký obrázky“ i panu doktorovi.

Rodila jsem sama na oddělení. Zakřičela jsem si. Pustila jsem si kapelu Gipsy Kings a u toho rozdýchávala kontrakce. Musím říct, že i když to bolelo, užila jsem si to.

Moc mi pomohl pan doktor, který, když už šlo vše do finále a já byl trochu mimo, říká: „Fajn, teď se pěkně nadechneš.“ Chytil mě za ruku a …. bylo odrozeno.

Přála bych si více takových krásných zážitků a více žen, které jsou ochotny o porodu mluvit jako o přirozeném životním cyklu a jako o krásném zážitku.

Nejsem příznivce domácích porodů, protože jsem nespadla z višně a je mi jasné, že někdy je lékařský zákrok, operace, císařský řez atd. potřeba. Ale když je vše v pořádku nevidím důvod proč se cpát léky, dýchat rajský plyn, nebo si nechat píchat do páteře jen pro to, že máme strach.

Strach z toho, že si nevěříme a že se bojíme bolesti. Přála bych si více žen, které by probudili svoji vnitřní ženskou sílu. Více maminek, které by věřili svým téměř narozeným dětem a šly s láskou a odevzdáním „do toho“.

Smrt a zrození.

Teď. Teď. Jeden okamžik a hotovo. Zlomek vteřiny. Jasný časový řez a pak se už vše změní.

V těchto chvílích si člověk více uvědomí, co je opravdu důležité.