Téma této kapitoly mne napadlo v autě, když jsem jela cestou z práce. Po cestě zpět jsem se těšila domů za synem a také na odpočinek. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem se dlouhá léta nepěkně chovala a jak jsem zacházela se svým tělem. Přemáhala jsem se, tlačila na sebe a ubližovala si. Samozřejmě o cvičení nebyla ani řeč, natož myšlenky. Jen jsem své tělo doslova ždímala každý den. Vzhledem k tomu, že to začalo v mých šestnácti letech, chvíli to fungovalo, ale jen chvíli. Ale už za dva roky jsem skončila v rehabilitačních centrech, neurologiích, ortopediích, ambulantních vyšetřeních v nemocnicích, rentgenech a podobně. Byl to začarovaný kruh. Já, jako pokusný králíček a lékaři, jako hledači „ztrát a nálezů“. Dnes mi to přijde úplně padlé na hlavu. Dobrovolně jsem „si hrála“ na nemoci. V uvozovkách, protože já si nehrála, vážně jsem trpěla velkými bolestmi. A pak jsem nutně a rychle hledala pomoc od někoho cizího v bílém plášti, který na mne neměl čas. Pravděpodobně jsem ho nezajímala, nechápal moji situaci, natož dlouhodobé přetížení. No a místo toho, abych situaci zastavila, nebo omezila pravidelnou denní osmihodinovou hru na šestnáctikilový akordeon, nasadila jsem si po hraní ortézy na obě ruce, nebo se namazala kafrem a jinými voňavými mastičkami, ovázala se obinadlem jako mumie a šla do školy.            Nikomu z mých lektorů to nepřišlo divné, byla jsem takový přírodní úkaz: „Tak mladá a takové problémy?“, „To je divné. Tak talentovaná a takovou smůlu to děvče má.“. Všichni si mně nenápadně prohlíželi, jestli mně ty ruce a záda vážně bolí, nebo jestli si to vymýšlím. Sami nic podobného nezažili, ale já si nevymýšlela. Nikdo z mých spolužáků také nehrál tolik hodin denně, jako já. Ale já se nehodlala zastavit. Musela jsem přece být nejlepší! Můj vnitřní motor neznal hranic a já se stůj co stůj nechtěla vzdát svého ega, že to bude po mém. Přece jsem teď nemohla odpočívat. Přece jsem si nemohla dát pauzu, teď když jsem měla své cíle a plány na dosah, no ne? Ve škole se mně ptali jen, kdy už budu moct zase naplno hrát a nastoupit do souboru. Byla jsem přece jako závodní kůň, který si zlomil nohu a byl k ničemu, pokud se nedokázal včas a hlavně rychle uzdravit.

Když jsem odjížděla z předávání diplomů tramvají se spolužáky, narazilo do nás auto. My jsme stáli hned u dveří, byl červen a já měla krátké šaty a holé nohy. Vzpomínám si, jak se rozbili boční dveře tramvaje a střepy se rozlétly všude kolem. Především na mé nohy, které byly hned od krve. Prostě některé zážitky lze smýt pouze vlastní krví. Jak symbolické, že?

Proč ale píši svůj příběh o mé bolesti a nemoci?

Možná se nyní motáte v podobném kruhu „záhadných“ bolestí, chorob, nespavostí, stresů, nebo nevím čeho všeho možného. Chci říct, že když v dané situaci „lítáme“, je těžké získat nadhled. Bez klidu a rozmyslu potřebujeme vše co nejrychleji „vyřešit“, často jsme zbrklí a unáhlujeme se k nejrychlejším řešením, která nemusí být trvalá. Ano, dáme si prášek, abychom omámili tělo. Ono to pak přestane bolet – na chvíli. Ale většinou už si nikdo z nás neklade otázku sám sobě: Proč mně to bolí? Jak k tomu došlo? Neměl bych raději zpomalit, nebo si vzít dovolenou? Neměl bych změnit styl práce, nebo svoji pracovní dobu? Nenakládáte si toho příliš moc na svá bedra?

Jednotlivé části těla a orgány symbolizují jednotlivá přetížení organismu. Je o nich napsáno mnoho knih a každý z nás má možnost nahlédnout do tajů bylin, lépe poznat své tělo, cit i duši. Ale také nemusí. Klidně běžte do „lekárny“ za „lekárníkem“ a kupte si nějaké „leky“. Tak nějak to říká Jaroslav Dušek. Právě jsem těhotná a syn celou zimu nosil tzv. „školkové bacily“. Já se několikrát nachladila také a dostala rýmu, kašel a teplotu. Naprosto mne šokovalo, že „těhule“ může do nosu jen mořskou vodu. Všechny ty plné regály kapek, sprejů a všech „udělátek“ jsou prý škodlivé. Tím, že si je stříknu na sliznici nosu, tak mohu ohrozit plod. No a já se ptám. Jak to tedy ohrožuje nás netěhotné? Dospělým to tedy nic nemůže udělat? A pokud ano, jak to, že jsou léky volně prodejné? Já své nachlazení raději vyřešila čínskou medicínou, zázvorem, esenciálními oleji z eukalyptu a tee trea a hlavně jsem ležela v posteli. Možnosti jsou. Ale musíme se zamyslet. A také nefungují extra rychle hned, třeba do dvou hodin, ale třeba až za dva dny.

Je smutné, že nemáme čas odpočívat, když naše tělo „přepadne“ viróza, nebo chřipka. Je smutné, že téměř nikdo si nemůže nebo se bojí si vzít na pár dní volno z práce, protože nemá dost dovolené, nebo jeho plat závratně klesne směrem dolů. Je smutné, že lékárny jsou na každém rohu, někdy i dvě značky úplně vedle sebe, prosperují a prosperují a my tam chodíme a nakupujeme všechny „zdravé“ věci.

Ještě jedno zamyšlení. V době mých zdravotních problémů se zády a rukama se mi přidaly ještě dva problémy. Zhoršil se mi zrak a začala jsem nosit brýle a dostala jsem alergii, takovou tu jarní a letní sennou rýmu. A to jsem jako malá trávila celé víkendy u pradědy na dvorku a chodili jsme tajně skákat kotrmelce do stohů sena a slámy.

Takže co milá Klára nechtěla vidět? Co nechtěla uchopit do svých rukou a převzít za sebe zodpovědnost? Čím jsem se dusila, což vedlo k tomu, že jsem někdy opravdu popadala dech a sípala? A co jsem si brala za břemena na svá pomyslná bedra, která tak bolela? Své odpovědi už znám. Jde o to, jestli znáte vy ty svoje. Stačí si dát klid, vzít si třeba tužku a papír a začít se sám sebe ptát a psát. Asi se budete divit, co vám vaše tělo odpoví, když mu dáme šanci a začneme mu naslouchat.

Dnes je mi o patnáct let víc a cítím se tak o třicet let mladší. Je mi 30 a dnes po mně zhruba stejně stará pokladní chtěla vidět občanku, když jsem kupovala červené víno. Zeptala jsem se jí, jestli si dělá legraci. Že by si nevšimla mého těhotenského břicha? Ona mi zcela vážně odpověděla, že si legraci nedělá, protože by mohla mít problémy.

Takže přátelé. Ciťte se krásně ve svých tělech. Mějte se rádi každý den. Usmívejte se na svět. Myslete pozitivně. Bude vám lépe. Budete se cítit mentálně mladší a vaše okolí vás bude vnímat stejně. Silné, mladé, zdravé a energické.