Home

Blog

Soutěžení

Žádné komentáře Blog

Velmi moudrý muž mi jednou řekl“ „Klárko, neúspěch neexistuje.“ Bylo to při masáži a doteď si vybavuji, jak se mi při tom „ rozsvítilo. Děkuji za tato slova.

Malý hudební příběh

Asi víte, že se od mala věnuji muzice, konkrétně zpěvu a hře na akordeon. Na soutěže a přehlídky sborů a jednotlivců jsem začala jezdit u nás i v zahraničí asi kolem osmi let. Přišlo mi to normální a brala jsem to jako úžasnou zábavu. Několik let to tak opravdu bylo. V pubertě se to zlomilo. Byla jsem sebou i svými učiteli tlačena k velkému výkonu. Byla jsem ve stresu, což vedlo k zdravotním problémům. Hlavně se zády a krční páteří, také se šlachami na rukou a to vše kolem šestnácti let. Ale chci napsat něco o soutěžení. Soutěží jsem prošla hodně.

Z určitého hlediska člověka motivují k ještě lepším výkonů, mohou člověka inspirovat tím, jak dobří a lepší jsou ostatní a vy se tak můžete snažit být také lepší a zvednout se na další úroveň vašeho umění. Ve sportu to jinak nejde. Třeba právě teď běží zimní olympiáda, kde každý den můžeme vidět ony „zápasy“ našich reprezentantů.  Ale vše má své. Stinná strana soutěží je opravdu veliká a proto je nemám ráda. Nutí člověka k velmi přísnému srovnávání na milimetry, mikrosekundy, mikrodetaily. Nutí člověka o sobě pochybovat. Udržují člověka v často nepřiměřeném stresu. A dost často vedou ke zklamání, smutku a prohře.

My jako malí čeští muzikanti – akordeonisté, jsme byli vždy válcování těmi z Itálie, Francie a Ruskem. Na naše poměry jsem byla vždy v kvalifikaci, ale ti z „venku“ byli vždy o dvě koňské hlavy dál, než já. Na všech úrovních. Od volby nástroje, po výběr repertoáru, jejich technické možnosti. Když jsem byla v Itálii na kurzech, byla jsem sice vítězkou soutěží u nás, ale tam jako neznámá chudinka z malé země Česká republika, která byla tzv. „sto let za opicema“. Většinu Čechů to vedlo k nespokojenosti a nadávání. Byli pobouření, mávali rukama a večer se opíjeli v hospodě až do němoty. Všichni byli najednou v roli oběti ve stylu: No jo, ti frantíci zas shrábli všechny medaile. Nebo: No jo, ruská škola. Na to tady nemáme. Oni to mají lepší a bla, bla, bla.

Oni to nemají lepší. Možná mají více informací, možná mají více zkušeností, ale jako všichni vítězové prostě musí zákonitě víc makat, než my chudáčci z Čech, kde nebyla taková tradice, vědomosti, kvalitní učitelé, dobré zázemí učitelů, škol atd.

Na soutěže vykašlala, asi když mi bylo dvacet. Prostě jsem odmítla jet a odmítla cvičit dané skladby. Mého profesora málem „trefil šlak“. Pak jsem od něj odešla, protože jsem se cítila být psychicky pod tlakem. (To myslím nerozchodil dodnes.) Ale já jsem za to šťastná. Kdybych tehdy neodešla, pravděpodobně by ze mě byl mrzák na obě ruce. Tehdy mi dělalo problém udržet propisku v pravé ruce a psát, anebo udržet skleničku s čajem.

Pravděpodobně bych byla zahořklá, protože jsem na ostatní prostě technicky neměla. A byla bych nešťastná.

Mé velké první NE v mém životě!

Postavení se sama za sebe!

Důvěřování sobě samé!

Postavení se někomu, kdo mne vedl, učil, koho jsem byla zvyklá dennodenně poslouchat.

Postavila jsem se člověku, který výrazně ovlivňoval mé dětství a dospívání.

Byl to těžký krok, nebylo to lehké, ale věděla jsem, že je to jediné SPRÁVNÉ rozhodnutí!

 

Ale můj „neúspěch“ na poli soutěží měl velký smysl, který jsem tehdy netušila. Chvíli jsem si dala pauzu a pak se to stalo.

Začala jsem psát vlastní texty. Pak jsem začala skládat písničky a nakonec jsem začala zpívat. Po více jak dvaceti letech jsem spojila dvě mé velké životní lásky. Lásky, od kterých mě ostatní odháněli. Akordeonisté mně od malička odháněli od zpěvu a naopak. Já si ale nedala říct a chtěla si je obě nechat. Zpěv a akordeon. Protože už v šesti letech jsem věděla, že chci hrát a zpívat. Měla jsem svoji intuici. Nepřemýšlela jsem proč, nebo jak dobrá budu. Prostě jsem to dělala. Dělala jsem to poctivě a moc mě to bavilo. Dělám to už 25 let a je to nádhera.

Teď mám další pauzu. Těhotenskou pauzu. Tak dlouho jsem na svém těle nesla několik břemen, až jsem byla lékaři „donucena“ ležet v posteli. Tak tady ležím, píšu a konečně se cítím trochu fajn. O odpočívání se mám ještě hodně co učit, ale už to, že jsem si to uvědomila a dokázat zastavit včas, je skvělé.

Afirmace pro dnešní den:

„Mám se ráda a plně se přijímám.“

Klára Veselá

Jsem zpěvačka, akordeonistka a lektorka akordeonu. Miluji zpěv a hru na akordeon. Koncertování je mojí velkou vášní. Současně mě baví předávat své zkušenosti dál. Učím, jak hrát na akordeon hravě a zdravě.
Můj příběh si přečtěte zde >>

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *